Armaňak - stránka o francouzské brandy

(web je ve výstavbě)

 

 

Co je to armaňak

Armaňak je nejstarším a jedním z nejlepších vinných destilátů na světě, jehož označení vychází z oblasti původu, tj. Armagnacu v Gaskoňsku (Gasconia) ležícím v jihozápadní Francii v provincii Aquitaine na úpatí Pyrenejí, odkud pochází i slavný d´Artagnan či Cyrano z Bergeracu.

  

Historie a druhy armaňaku

Kořeny výroby armaňaku sahají minimálně do 14. století, a právě proto jej lze označit za nejstarší francouzskou, resp. světovou brandy. Mezi 12. a 15. stoletím totiž na území dnešního Gaskoňska vládly anglické královské dynastie, jejichž embargo na vývoz vína paradoxně napomohl šíření slávy nové pálenky – tedy armaňaku. Když se Holanďané museli smířit s tím, že francouzského vína bude nějakou dobu nedostatek, začali ve velkém nakupovat právě armaňak a při svých evropských i zámořských cestách začali s novým nápojem seznamovat celý svět.

Příbuzný koňak je o něco mladší, neb oficiální zdroje hovoří o 17. století jako o počátku výroby tohoto lahodného moku. Podobně jako koňak, kteréžto označení mohou nést pouze brandy vyráběné v  oblasti Cognac na řece Charente, mohou se etiketou s označením „Armagnac“ pyšnit pouze ty lahve, jejichž obsah je vyroben z hroznů pěstovaných na vinicích v okolí francouzského města La Bastide d´Armagnac, resp. třech oblastí Gaskoňska, jak nařizuje zákon z roku 1909. Mezi tyto oblasti nebo chcete-li kraje, jež jsou od roku 1936 označením původu armaňaku (Appellation d´Origine Controlée), patří Bas-Armagnac s osmi tisíci hektary jílovité a písčité půdy umožňující výrobu těch nejlepších armaňaků s ovocnou a komplexní chutí již při poměrně krátkém zrání, dále Ténarèze s šest a půl tisíci hektary jílovitě-vápencové půdy, armaňaky z této oblasti zrají déle a jsou o něco těžší, a Haut-Armagnac, který je však velmi skalnatou oblastí, a tak se zde nachází jen přibližně pět set hektarů vinic.

Mimo geografické označení jsou armaňaky rozděleny ještě do několika základních kategorií dle doby zrání, ty se s mírnými odlišnostmi používají i pro koňak. Jedná se o tříhvězdičkovou produkci (Trois Étoiles) znamenající, že armaňak pobyl v sudu minimálně jeden rok, dále pak můžeme na lahvích nalézt označení VS nebo VSOP značící stáří minimálně čtyři roky, přičemž armaňaky zrající v dubových sudech minimálně pět let mohou nést označení XO, Extra, Napoleon či Vieille reserve. Mladší armaňaky jsou přirozeně o něco drsnější, starší naopak jemnější s daleko barvitější paletou chutí.

 

Výroba a zrání armaňaku

Pro výrobu armaňaku se používá zejména odrůda vinné révy Ugni Blanc, která je dostatečně kyselá, a tedy i velmi vhodná pro destilaci. Tento druh nahradil koncem 19. století odrůdu Folle Blanche, kterou v roce 1878 zdecimovala Phylloxera (révokaz) a jež v současné době reprezentuje pouhé 1 % celkové produkce gaskoňských vinic. Folle Blanche nicméně dle znalců stále představuje absolutní špičku kvality vinných hroznů pro výrobu armaňaku. Pokud jde o hlavní odrůdy jednotlivých krajů, v Bas-Armagnac je možné setkat se nejvíce právě s Ugni Blanc a Bacco 22A, v Ténarèze je nejčastější odrůdou rovněž Ugni Blanc a dále pak Colombard.

Sklizeň vinné révy probíhá na přelomu září a října, hrozny se lisují a přibližně tři týdny fermentují, následuje destilace zkvašeného vína, které má na počátku samotného procesu necelých deset procent alkoholu.

Destilací prochází stejně tak jako koňak i armaňak – resp. fermentovaná vinná šťáva, ze které se vyrábí. Destilační proces však probíhá pouze jednou a při nižších teplotách, což armaňaku dodává výraznější ovocnou chuť i celkové aroma a zaručuje, že dvojitou destilací nepřichází o cenné specifické chuťové vlastnosti. Jeho zvláštností je kontinuální destilační přístroj se dvěma válci, přičemž v prvním z nich se tekutina přemění v páru, zatímco v druhém se následně upravuje množství alkoholu.

Zrání probíhá v dubových sudech a jeho délka (nejen) ovlivňuje kvalitu moku a označení VS, VSOP, XO apod. Pokud jde o samotné dubové dřevo pro výrobu sudů, i zde je třeba rozlišovat mezi gaskoňským černým dubem, dubem z Limousine či z Tronçais. „Gaskoňský černý dub“ dodává armaňaku více hořkosti a je poměrně bohatý na tanin (třísloviny), „Limousinský dub“ je pórovitější a vhodnější pro dlouhodobé zrání, zatímco „Tronkajský dub“ s vyšším obsahem taninu dodávajícího brandy zlatohnědou barvu je lepší pro rychlejší zrání. Vzhledem k větší a větší vzácnosti (tedy nedostatku) gaskoňského černého dubu se často používá právě zmiňovaný dub z Limousine, ten k ovocné chuti armaňaku přidává i sladší a vanilkovější aroma.

Specifičnosti látek, jež armaňak obsahuje, předurčuje tuto brandy po jedné destilaci ke zrání kolem dvanácti let. To zaručí, že se dané unikum chuti nevytratí, ale zároveň delší doba umožní redukci těch látek v rámci přirozené oxidace, které nejsou třeba. Celý proces je ovšem možné „suplovat“ dvojitou destilací jako u koňaků, takový armaňak je mladší, levnější, ale za cenu částečné „ztráty“ onoho chuťového kouzla, jež ho odlišuje od ostatních „eau-de-vie“. Proto je také cena opravdu kvalitních a starších armaňaků vyšší, takové armaňaky jsou jemnější a mají nižší obsah alkoholu, který se oxidací postupně vypařuje.

Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že neplatí tolik zmiňované klišé „čím tmavější, tím starší, a tedy i lepší“. Výslednou podobu armaňaku ovlivňuje nejen druh dubového dřeva, ale i stáří sudu či vlhkost sklepů, v nichž brandy zraje. Brandy zrající delší dobu ve starším Limousinském sudu tak může být světlejší než ta, kterou vinaři umístili do sudu nového z Tronkajského dubu, a přesto bude výsledek chuťově bohatší a kvalitnější. Ale ani stáří či typ dubového dřeva není jediným faktorem ovlivňujícím barvu brandy obecně. U levnějších vinných destilátů se „s oblibou“ používá k dobarvování karamel, který je dalším důkazem toho, že barva skutečně není rozhodujícím faktorem pro odlišení kvalitního a podprůměrného pití. Špičkové armaňaky a koňaky samozřejmě karamel neobsahují. Při výrobě je dále přísně zakázáno přidávání cukru či síření.

Zrání armaňaku či koňaku probíhá výhradně v období jejich uložení v dubových sudech. Např. v případě koňaku činí maximální doba zrání šedesát let, poté již nemá dřevo tzv. „co nabídnout“, ba naopak v případě, že by se brandy (resp. vinný destilát – pálenka - koňak) ponechal v sudu déle, chuť by se „kazila“ o dřevitý nádech. Po období maximálně šedesáti let se získaná brandy uchovává ve skleněných demižonech ("bonbonnes") v chladu a temnu archivních sklepů třeba i po další staletí. V láhvi tedy žádný armaňak či koňák dále nezraje.

 

Jak pít armaňak

Ideální je zvolit armaňak jako digestiv po dobrém jídle. K pití se používají klasické skleničky na nízké noze (tzv. koňakovky) s tenkým sklem a zúženým hrdlem, které umožní jednak lehké zahřátí armaňaku v ruce, tak správnou koncentraci vůní. Ta je optimální, pokud přivoníme přibližně doprostřed hrdla skleničky. V žádném případě se sklenička dopředu neohřívá! Armaňak je dobré nechat po nalití do skleničky „rozležet“, tedy po zahřátí v ruce nechat vůně chvíli pracovat a okamžitě nečichat, abychom se vyvarovali dojmu alkoholového tónu. Teprve po chvíli totiž vyniká jedinečná rozmanitost ovocných vůní. Armaňak se pije po malých doušcích, aby bylo možné naplno vychutnat jeho „barvitost“ a samozřejmě i délku po závěrečném polknutí.

 

Zajímavosti

Od listopadu do ledna každého roku se v oblasti Armagnac koná festival „La flamme de l´Armagnac“, kterým Francie vzdává hold nejlepší světové brandy.

Termínem „brandy“ jsou obecně označovány vinné destiláty, přičemž původ slova pochází z holadského „brandewijn“znamenající v překladu „vypálené víno“.

Skleničky pro pití armaňaku a koňaku se po použití nikdy neomývají vodou se saponátem! Postačí pouze čistá voda, chemické látky poškozují aroma brandy!

 

Co je to koňak

Stejně jako armaňak je i koňak druhem francouzské brandy, jejíž označení je striktně určeno pouze pro destiláty z vinné révy produkované v oblasti Cognac v jihozápadní části Francie v okolí řeky Charente.

 

Historie a druhy koňaku

Obyvatelé oblasti Cognac se pěstování vinné révy věnují již od konce 3. století, a to zejména díky Římanům. S výrobou brandy se nicméně začalo až o mnoho století později a dodnes není zcela jasné, co tamní vinaře vedlo k přeorientování se právě na obchod s vinným destilátem – tedy koňakem. Asi nejpravděpodobnější vysvětlení hovoří o nevalné kvalitě vína po dlouhých zámořských cestách holandských obchodníků, které vedlo k jejich rozhodnutí alkohol po návratu do Evropy destilovat a konzumovat jej v jiné podobě. Právě tato skutečnost inspirovala francouzské vinaře k destilaci v jejich vlastní režii, aby uspokojili poptávku zahraničních kupců. Velmi rychlý růst produkce brandy se v oblasti Cognac datuje ke konci 17. století, tedy podstatně později, než tomu bylo v případě příbuzného armaňaku.

Územní vymezení pro výrobu koňaku stanovil stejně jako v případě armaňaku francouzský zákon z roku 1909. Jedná se o oblast okolo řeky Charente („kraje“ Charente, Charente-Maritime, Deux-Sèvres a Dordogne) představující více než 1 milion hektarů, nicméně vinná réva je pěstována na území o rozloze pouze 82 tisíc hektarů.

Ústřední, ale zároveň nejprestižnější oblastí Cognac je tzv. Grande Champagne, v rámci níž se na více než 13 tisících hektarech křídovité (vápencovité) půdy nacházejí vinice s označením „premier cru“, jež je důkazem kontrolované kvality vinných hroznů. Druhou oblastí je tzv. Petite Champagne zaujímající téměř 16 tisíc hektarů křídovité, a tedy též velmi kvalitní půdy. Koňak může nést i označení Fine Champagne, a to tehdy, je-li výsledná brandy míchána z destilátů vinné révy pěstované ve výše zmíněných oblastech. Podmínkou je ale minimálně padesátiprocentní obsah vína pocházejícího z oblasti Grande Champagne. Další oblastí je tzv. Borderies, která je ze všech nejmenší, neb její celková plocha představuje přibližně jen 4 tisíce hektarů půdy. Ta má co do obsahu o polovinu méně křídy než oblast Grande Champagne, ale je taktéž velmi kvalitní. Další označení, se kterým se v případě koňaku můžeme setkat, je tzv. Bois, a to Fins Bois (zahrnující Grande Champagne, Petite Champagne a Borderies) pokrývající oblast více než 33 tisíc hektarů vinic s vápencovým podložím produkující téměř 40 % celkové výroby koňaku, Bons Bois obklopující oblast Fins Bois s 12 tisíci hektary jílovité půdy s nižším obsahem křídy a konečně Bois Ordinaires (či Bois Communs) nacházející se v nejvzdálenějších částech od centrálního území Cognac, a to jak na západě uAtlantského oceánu, tak na východě ve vnitrozemí. Co do rozlohy je oblast poměrně veliká, nicméně vinná réva je zde pěstovaná na vinicích o rozloze pouhých 1,5 tisíc hektarů půdy. Ta má písčité podloží a kvalita vína patří k té nejnižší.

Pokud jde o základní označení koňaku, se kterým se můžeme setkat na etiketách lahví, podobá se do značné míry armaňaku. I zde však najdeme rozdíly. VS (very special) či ***(Trois Étoiles) představuje směs koňaků, v níž je ta nejmladší alespoň 2,5 roku stará. Koňak VSOP(very superior old pale), VO(very old) či Réservemusí obsahovat nejmladší složku se stářím minimálně 4,5 roku. Lahve s etiketou XO(extra old), Extra, Hors d´Ageči Napoléonobsahují koňak, jež zrál v dubových sudech minimálně 6 let.

Mezi nejznámější a nejstarší značky koňaku patří Delamain, Martell, Hennessy či Otard. James Delamain, Jean Martell, Richard Hennessy a Jean-Antoine Otard de la Grange přijeli do Cognac v 18. století a od té doby dodávají „jejich palírny“ na trh jednu z nejkvalitnějších světových brandy.

 

Výroba a zrání koňaku

Nejlepšími odrůdami vinné révy používanými pro výrobu koňaku jsou Balzac, Blanche Ramée, Gros Blanc, Gros Bouillau a Folle Blanche, jež se využívá i pro výrobu armaňaku a i když je považována mnohými vinaři za vůbec nejlepší, právě v případě armaňaku je její zastoupení velmi malé. Ani oblast Cognac nezůstala ušetřena zničení vinic révokazem v roce 1878, kterému odolala pouze vinná réva vysazená v údolích ve vlhké a jílovité půdě. Pro dokreslení celkového obrázku je třeba uvést, že před příchodem mšice čítaly plodné vinice přibližně 280 tisíc hektarů, zatímco poté bylo možné sklízet vinnou révu na území pouhých 40 tisíc hektarů.

V současné době je ve Francii nejčastěji pěstovanou odrůdou vinné révy Ugni Blanc, a to nejen pro svoji vyšší odolnost vůči plísňovým onemocněním (oproti Folle Blanche), ale zejména pro vysokou výnosnost a fakt, že dává velmi dobrý základ pro destilaci. Víno z něj vyrobené je suché, dostatečně kyselé a používá se i pro výrobu aperitivu Pineau des Charentes. V procentuelním vyjádření je Ugni Blanc v Cognac zastoupena na přibližně 95 % všech vinic. Stejně jako v oblasti Armagnac se i v Cognac vyskytuje odrůda Colombard, ta však není úplně ideální, neb dává víno s vyšším obsahem alkoholu a nižším obsahem kyselin.

Po sklizni, jež začíná koncem září každého roku, se vinná réva lisuje a kvasí, přičemž během tohoto procesu je přísně zakázáno uměle zvyšovat kyselost či ovlivňovat sladkost. Samotné kvašení trvá přibližně tři týdny a na jeho konci vzniká víno s obsahem alkoholu maximálně 9 %.

Destilace vína začíná ihned po jeho zkvašení a musí být ukončena do března následujícího roku po sklizni. Destilace vína pro výrobu koňaku je oproti armaňaku dvojitá. V první fázi se většinou nefiltrované zkvašené víno se zahřívá v měděných destilačních nádobách a vznikající alkoholové výpary jsou zachycovány v horní části destilátoru (labutím krku), z níž pokračuje chladící nádobou až do sběrné kádě. Takto vzniklá tekutina má po smísení s vodou zakalenou barvu, obsahuje mezi 27 a 32 % alkoholu a je nazývána „brouillis“. Občas je pro předehřátí vína používán speciální zahřívací kotel, s jehož pomocí se pak zkracuje samotný destilační proces. Druhá fáze, tzv. „la bonne chauffe“, začíná opět v zahřívacím kotli a jejím výsledkem jsou „dvě tekutiny“. Tou první jsou na počátku druhé destilace vyprodukované litry destilátu s obsahem alkoholu mezi 78 až 82 %, jež se nazývají „hlavou“, a které se oddělují od zbývající tekutiny. Druhou „srdcem“ je pak čirý mok se znatelně nižším procentem alkoholu. Právě ten je ideální pro konečnou výrobu koňaku. Poslední část, jež projde druhou částí destilace, se nazývá „ocasem“.

Pro zrání se používá pouze ta nejkvalitnější část vzniklá dvojitou destilací, tedy „srdce“ fáze „la bonne chauffe“. Podobně jako u armaňaku jsou pro zrání koňaku povoleny pouze určité druhy dřeva. V tomto případě se jedná o „Limousinský dub“, resp. „dub Tronkajský“, s tím, že i zde platí, že dub z Tronçaisje bohatší na tanin, a tedy vhodnější pro rychlejší zrání. Sudy s koňakem se skladují většinou v blízkosti řeky Charente, které je dostatečně vlhké, což prospívá vzniku koňaků s jemnější chutí.

Mimo standardní označení stáří koňaku VS, VSOP a XO je možné se setkat i s tzv. kategorizací „rancio“. Termín pochází z portugalštiny a vyjadřuje paletu aroma podle doby zrání v dubových sudech. „Rancio“ má celkem čtyři stupně, a to R1 (stáří koňaku 10 až 15 let), R2 (17 až 22 let), R3 (30 až 40 let) a konečně R4 (50 až 60 let). Platí, že čím je koňak starší, tím se snižuje v něm obsažený alkohol, jeho chuť je jemnější a vůně koncentrovanější. Za vrchol je považována doba zrání mezi 40 a 50 lety, neb po 60 letech koňak z dubového dřeva získal všechny dostupné chutě a vůně a dále se nerozvíjí, ba naopak, další působení vzduchu může jeho kvality snižovat. Po období zrání v dubových sudech putuje koňak do skleněných demižonů, v nich může být uchován další „stovky“ let. Ty nejstarší, tzv. „Paradis“, jsou v několika posledních kusech ze začátku 19. století uskladněny na Château de Cognac firmy Otard.

Prodávané koňaky jsou výsledkem míchání směsí různého stáří různé provenience. Ačkoliv je tedy k dispozici omezené množství druhů vinné révy, je klíčová pro výslednou kvalitu „eau-de-vie“ nejen kvalita vína, resp. destilátu, kde je třeba v pravý okamžik oddělit „têtes“, „coeur“ a „secondes“, kvalita sudů, skladování, ale především mistrovství míchačů, kteří jsou schopni „sestavit“ koňaky s rozlišnou paletou chutí. Právě to dává této francouzské brandy punc jedinečnosti mezi všemi druhy alkoholu.

 

Jak pít koňak

Oba typy brandy, tedy jak armaňak, tak i koňak, se nejlépe popíjejí ze sklenic cibulovitého tvaru z tenkého křišťálového skla. Právě širší dno a úzké hrdlo v kombinaci s tenkým sklem umožní optimální zahřátí nápoje v ruce a postupné uvolňování vůní a chutí. Po naplnění do přibližně jedné čtvrtiny jejího objemu se uchopí sklenka do ruky a pomalými krouživými pohyby se s koňakem začne pracovat. Teplota těla sklenici postupně zahřívá a koňak začne po chvíli uvolňovat lahodné aroma. To se nejlépe hodnotí, pokud se „přivoňuje“ ke koňaku v dostatečné vzdálenosti přibližně u středu okraje sklenice. Koňak se pije po malých dávkách, přičemž největší paleta chutí se rozvine v zadní části úst, kde jsou chuťové buňky nejcitlivější. Po polknutí je kvalitní brandy stále dlouze „cítit“ bez nepříjemné alkoholové clony, jak to bývá zvykem u mnoha jiných druhů alkoholu.

 

Jak skladovat armaňak a koňak

Oba druhy brandy by se měly skladovat v dobře uzavřených lahvích, ve tmě a při pokojové teplotě, jelikož chlad může způsobit zakalení destilátu. Stejně tak je třeba vyvarovat se toho, aby lahve ležely, neboť korek by mohl chuť armaňaku či koňaku pokazit.Sklenice se před pitím armaňaku ani koňaku nikdy nezahřívají!
 

Recenze:

Není Otard jako Otard

Otard patří mezi nejstarší francouzské koňaky, které nosí svoje jméno po Jean-Baptiste Antoine O'Tardovi de La Grange již od konce 18. století, kdy baron Otard společně s Jeanem a Léonem Dupuyovými položil základy společnosti obchodující s koňakem. Společné jméno nesly etikety vyráběných lahví až do konce druhé světové války, kdy podnik Dupuyové opustili. Od roku 1945 je tak koňak označen pouze jako „Otard Cognac“. Otard vlastní vinnou révu nepěstuje a destilát nakupuje přímo od místních vinařů. Pro zrání používá sudy vyrobené z Limousinského dubu, přičemž téměř polovina koňaků zraje na Château de Cognac, jehož základní kámen byl položen již v 15. století, kdy se zde narodil francouzský král František I.

Degustace koňaků Otard se zaměřila na tři druhy, a to VS, VSOP a XO. Pokud jde o Otard VS, designově láhev brandy působí zajímavě, má podlouhlý tvar s delším krkem. Stylisticky je paradoxně čistější něž o třídu vyšší VSOP či XO. Nešvarem základních řad koňaků bývá nicméně takřka vždy korek vsazený do umělohmotného uzávěru, který může budit dojem levného pití. Důležitější však než zátka je samotný obsah láhve. Barva destilátu je světlejší, nicméně přirozeně zlatavá, vůně poněkud nevýrazná bez jasnějších tónů. Chuť je slabší a velmi krátká. Otard VSOP je k dispozici v o něco méně originální láhvi a stále jej zdobí umělohmotný uzávěr. Tvarem připomíná slzu, kapku vody, někdo v ní vidí Venuši. Barva destilátu je o něco tmavší než u VS, ale jen velmi nepatrně. Vůně je znatelně silnější. V rámci koňakového klubu budila u jednoho z degustátorů i o něco výraznější alkoholový okraj. Chuť je výraznější, ovocná, ale celkově vybalancovaná. Otard XO zapůsobil z celé trojice nejlépe. Vůně zlatavě zbarvené brandy je dostatečně silná s ovocně-vanilkovými tóny, chuť je jemná a má příjemné středně dlouhé trvání.

 

Koňak nebo armaňak?

Která brandy chutná lépe – je koňak opravdu jemnější oproti armaňaku, když prochází dvěma fázemi destilace? Neztrácí tím na druhou stranu chuťovou pestrost? A není naopak armaňak příliš silný a alkoholový? Nejen tyto otázky nás vedly k seanci, jež se zaměřila na porovnání několika značek z obou stran pálenkové barikády. Na paškál jsme si tentokrát pro krátké srovnání vzali koňaky A. de Fussigny XO Fine Champagne, Delamain XO Pale & Dry a armaňaky SEMPE VSOP a Veuve La Fontaine VSOP a XO.

A. de Fussigny XO Fine Champagne vyrobený z hroznů té nejprestižnější oblasti Cognac a zrající v sudech 25 let vyniká snad ve všech směrech. Luxusní je totiž nejen samotná láhev s kovovým uzávěrem připomínající flakon parfémů, ale i přirozeně zlatá barva brandy, kterou v sobě ukrývá. Vůně je jemná, ale zároveň velmi intenzivní apříjemná, chuť je sladší - meruňková, bez jakéhokoliv alkoholového okraje, velmi dlouhá, s postupnou gradací. Jedním slovem špička, kterou lze dle osobních zkušeností z dosud degustovaných koňaků srovnat snad pouze s Meukow XO se zlatým panterem.

Druhým kouskem v pořadí byl armaňak SEMPE VSOP. Jde o mladší druh pálenky, přičemž v porovnání s A. de Fussigny XO Fine Champagne byla vůně méně intenzivní a o něco více štiplavá, nikoliv však nepříjemná. Chuť byla dle předpokladu ostřejší a o poznání kratší.

Abychom nesrovnávali jablka s hruškami, zařadili jsme jako třetí v pořadí rovněž armaňak, a to Veuve La Fontaine VSOP. Při pohledu na obě láhve vychází „vdova“ o stupeň hůře. Barva je o něco tmavší, vůně intenzivnější a ovocnější. Chuťově za SEMPE o trochu zaostávala, neb byla drsnější s přílišným nádechem alkoholu.

Další sklenka byla naplněna rovněž Veuve La Fontaine, ale o „generaci“ starším armaňakem řady XO. U designu lahve odepisujeme další body, otevírání má budit dojem exkluzivity, ale z praktického pohledu je zapečetěná zátka poměrně nešťastná, záleží však na vkusu. Oproti SEMPE je vůně silnější, nikoliv nepříjemná, ale nepříliš zajímavá. Barva je ve srovnání s VSOP světlejší, chuťově VSOP naopak příliš nepřevyšuje. SEMPE je v tomto ohledu sice slabší, ale jemnější a sympatičtější.

Ale zpět ke koňaku, degustace byla zakončena věhlasným Delamain XO Pale & Dry. Ten byl zkoušen již poněkolikáté, ale ani tentokrát příliš neohromil. Designem aumělohmotnou zátkou rozhodně nenadchne. Trochu to dohání barvou, která je přirozeně zlatavá. U vůně se jen těžko hledá dramatický rozdíl při porovnání s Veuve La Fontaine, chuťově je naopak o poznání jemnější, ale poměrně stále chudý a nepříliš výrazný.

A závěr? A. de Fussigny XO Fine Champagne měl v tomto kole na startu slabší konkurenty. Oba typy brandy mají svá specifika a láhev od láhve připisuje rozdílné body každému z týmů pálenek. Tak či onak lze v tuto chvíli s klidem konstatovat, že právě pětadvacetiletý koňak A. de Fussigny patří ke špičce dosud degustovaného.